Učitelé o metodě

1. Proč učím matematiku Hejného metodou?

2. V čem vidím výhody této metody?

Mgr. Bc. Marcela Otavová :

Pro výuku matematiky podle prof. Hejného jsem se rozhodla zhruba před třemi lety. Přímému
naplňování jejich principů v mé výuce na 1. stupni předcházelo asi půlroční samostudium.
S úspěšným výběrovým řízením a vstupem naší školy do projektu Pomáháme školám k úspěchu
byly vytvořeny ideální podmínky pro učitele, kteří si uvědomovali nutnost změny koncepce výuky
matematiky směrem ke kvalitě.
Projektová podpora spočívá nejen v možnosti nákupu efektivních didaktických pomůcek a učebních
materiálů, ale též ve vzdělávání učitelů a supervizi autora koncepce a tvůrců učebnic
konstruktivistické matematiky, spolupráce na Mapách učebního pokroku v matematice. Velmi
účinná jsou též sdílení s pedagogy partnerských projektových škol, kteří mají s metodikou prof.
Hejného dlouhodobé zkušenosti a výborné výsledky v testování žáků.
Začátky jsou vždy těžké a změny chtějí svůj čas. Všechny školy, které se pro koncepci prof.
Hejného rozhodly, prošly obdobím, ve kterém bylo věnováno maximální úsilí učitelů a vedení škol
propagaci metody a diskusi s rodiči nad otázkami, které tato změna přináší.
Osobně si tuto odpovědnost silně uvědomuji, a proto jsem ve svých uplynulých třech letech s
matematikou Hejný realizovala pro rodiče následující:
• otevřené hodiny konstruktivistické matematiky, přímé návštěvy rodičů ve výuce
• informace o koncepci na webových stránkách školy, školním časopise a Horeckém
zpravodaji (6/2014)
• odpolední matematické kavárny pro rodiče jako aktivní seznámení s koncepcí
• třídní schůzky věnované otázkám matematiky
• pozvání prof. Hejného, jeho odborná přednáška pro veřejnost v ZŠ Horka
Koncepce konstruktivistické matematiky profesora Milana Hejného nabízí mnohé z prostředků,
kterými lze u žáků dosáhnout rozvoje matematických schopností, vědomostí a dovedností.
Z dvanácti klíčových principů této koncepce osobně považuji ve výuce na 1. stupni za určující tyto:
1. Budování schémat – spontánně vytvářených struktur matematických pojmů, jevů, procesů
a situací v mysli každého žáka, které směřuje k maximálně autonomnímu poznávacímu
procesu žáka.
2. Práce v prostředích – vycházejících z přímé životní zkušenosti dětí se silným motivačním
potenciálem, usnadňujcích formulace úloh, ale i jejich gradaci, rozšiřování, a tak i
obohacování didaktického prostředí.
3. Vlastní poznatek – přesvědčení, že poznatek získaný vlastní úvahou je kvalitnější než
poznatek převzatý. Cesta objevování vede od zkušenosti k pojmu, konzultací se spolužákem,
argumentací, prací s chybou a ověřováním.
4. Přiměřené výzvy – s respektem vývojové fáze dítěte, umožňující odstupňování řešených
úloh dle obtížnosti tak, aby každý žák zažíval kouzlo objevování. „Děti si podle svého
uvážení vyberou úlohu přiměřeně obtížnou. To je vede k sebehodnocení. Naším cílem je
komplexně rozvíjet osobnost každého dítěte.“
Podrobně definové principy Hejného metody a další důležité informace, včetně ohlasů rodičů,
mohou zájemci najít na webových stránkách http://www.h-mat.cz/ .

Mgr. Jan Přeslička :

1. Když jsem se poprvé setkal s metodou a následně i se samotným panem Hejným, jeho styl výuky mě opravdu hodně oslovil. I přes občasné pochybnosti, zda zvládám tuto metodu správně, jsem přesvědčen o tom, že je to zatím nejlepší zpracovaná metodika matematiky a v rozšířeném slova smyslu i filosofie života.

2. Výhody vyplývají z toho, že děti objevují matematiku samy. Podobně ji objevoval člověk během celé své historie. Je to přirozené a děti se nebojí řešit nové problémy, projevovat svůj odlišný názor, spolupracovat. Budují si v hlavě schémata, která jim umožní vědět i to, co jsme je neučili, mohou zažívat radost z vlastního objevu a matematika je tak může více bavit. Tato matematika hodně směřuje k tomu, že děti ví, co to vlastně umí a používají to.

Mgr. Milena Zapletalová :

1. Po téměř dvaceti letech, kdy učím matematiku a snažím se, aby ji děti měly rády nebo alespoň, aby pro ně nebyla noční můrou, jsem se dostala do krize. Co dělám špatně, když moji žáci, celkem pozitivně naladění na matematiku, kteří bezpečně a s přehledem uměli počítat se zlomky (… celými čísly, desetinnými čísly,…) po třech měsících těžce dolují, jakže se ty zlomky sčítají? Proč je můj deváťák zaskočen „záchrannou“ otázkou, jak vypočítá obvod obdélníku? V té době jsem se seznámila s myšlenkami a metodikou pana profesora Hejného. Po setkání s ním, jeho týmem a kolegy, kteří podle této metodiky učí na 1. stupni, na letní škole, jsem se rozhodla, že se touto cestou vydám i já ve své praxi.

2. Výhody metody vidím v tom, že si žáci objevují matematiku sami, podle svých možností. Prostředí, ve kterých se pracuje, jim poskytují různé podněty k pochopení a vytvoření konceptu, jak to teda vlastně funguje. Navíc mají oporu v manipulaci s různými pomůckami. Po půl roce, kdy pracuji s touto metodikou v 6. ročníku (ověřujeme s dětmi učebnici), můžu říct, že většinu dětí práce baví, každý z nich už udělal nějaký svůj „objev“ a mně se daří mnohem více individualizovat výuku.

Mgr. Veronika Havlíčková :

1. Jako dítě jsem neměla matematiku vůbec ráda, vlastně ani na vysoké škole se tato „radost“ z matematiky nedostavila. Jak bych pak mohla učit děti radosti z matematiky? Naučila bych je to, co nás všechny učili ve škole v matematice počítat, ale pravděpodobně bych dosáhla stejného výsledku jako moji učitelé u mě. Počítat umím, ale matematiku nemám ráda. I když teď už ano. Týden matematiky s panem prof. Hejným a úsměv na tváři se dostavil. Zjistila jsem, jak může být matematika zajímavá a zábavná, že dělat chyby není špatné, právě naopak. Nikdo mě nenutil počítat tak, jak počítá kolega vedle mě a přesto jsme oba přišli na stejný výsledek. Jen každý jinou cestou; „svoji cestou“. Právě proto jsem se rozhodla učit matematiku prof. Hejného.

2. Líbí se mi, že tato metoda pracuje s chybou. Dopustí-li se učitel nebo žák chyby, je důvod chybu napravit, niko-li dělat, že chyba se nemůže stát nebo žáka za chybu kárat. Naopak na chybě, se toho můžeme společně mnoho nového naučit. Žáci se učí diskutovat, projevovat své názory. Ne kopírovat to, co říká druhý, popřípadě dělat věci tak, jak mi nadiktoval učitel nebo rodič. Nejde nám také o to, stereotypně udělat 20 úkolů za hodinu matematiky, někdy stihneme pouze jeden, ale jak říká pan prof. Hejný…“jde o maximální posun v matematické komunikaci.“ Při této metodě je důležitá akustická zdrženlivost učitele a jeho celkové upozadění se. Vedoucí roli v hodině matematiky mají žáci.