Články únor 2013

Thaibox

V tomto školním roce se na naší škole objevil nový kroužek – thaibox. A co to vlastně je? Thaibox je bojové umění, při kterém se využívá techniky loktů, kolen a klinčů. Když jsem se o tomto kroužku dozvěděla, moc se mi tam nechtělo. Říkala jsem si, že to bude blbost a že mě to nebude bavit. Ale zmýlila jsem se. Součástí tohoto kroužku je i judo, kde se toho také hodně naučíme. A vzhledem k tomu, že nás tam není moc, tak si zatrénujeme mnohem víc než v početné partě. Thaibox můžete navštěvovat vždy v pondělí, středu a pátek od 17:00 do 18:30 v Křelově. Do konce roku 2012 byl kroužek zadarmo (a dokonce tady ve škole), ale od tohoto roku se budou vybírat nějaké peníze, aby za ně trenéři mohli dovézt potřebné vybavení pro boxování. Pokud máte chuť se pobavit a něco se naučit, určitě přijďte.

Klára Berkiová

Jak to chodí v Montessori

Ve třídě Montessori se začíná na elipse, kde si všichni řeknou, jak se mají a proč se tak mají. Potom jdou po své práci podle rozvrhu. Pracuje se tak, že na rozvrhu je Český jazyk, tak může vypracovávat cokoliv z češtiny. A tak to chodí ve skoro všech předmětech. Přestávky jsou každý den jinak, podle toho, jak rychle pracujeme, ale je jedna, která je každý den stejně, a to je velká. Ta trvá půl hodiny. V rozvrhu máme Kosmickou výchovu, ve které se dělá: výtvarka, přírodověda, společné aktivity a projekty. Teď se učíme o domácích zvířatech. V Montessori dostáváme známky jen z chování, jinak máme slovní hodnocení. Jako v každé třídě se i v Montessori musí poslouchat paní učitelka. V Montessori míváme dost projektů a nejvíce se mi líbí Domácí zvířata. Ve třídě jsme měli zvířata, ale už nemáme, protože jsme se o ně nestarali dobře.

Rád chodím do školy, protože v Montessori mě to baví, a myslím, že ostatní taky.

Adam Smrček

Chybějící fotky na kabinetech

Taky jste si určitě všimli, že ne na každém kabinetu je fotka učitele. V čem ta chyba asi spočívá? Je chyba způsobena spíše omylem nebo nezodpovědností? Oběhly jsme celou školu a zjistily jsme, že drtivá většina kabinetů nemá svoji fotku, anebo je tam loňská fotka. Pan učitel Jiří Škarohlíd nám řekl, že je to sice jeho chyba, ale z organizačních důvodů, které jsou důležitější, než fotky na kabinetech – na to nemá čas. Také jsme se ptaly, proč nemají fotku na kabinetě paní ředitelka a paní zástupkyně. Odpověděl, že nikdy nebylo zvykem je tam dávat. Některé fotky už má nafocené, ale nemá čas, aby je vytiskl, zalaminoval a vyvěsil. Některé kantorky v pavilonu C a D chtěl vyfotografovat už víckrát, ale nenašel na to čas. Stihne vůbec ještě v tomto školním roce fotky zrealizovat? Můžeme jen doufat, že ano.

Nicol Vysloužilová a Natálie Frčková

ROSTISLAV A MARCELA VALUŠKOVI:

Tento národ si v sobě nese gen zapomínání!

Na úvod bychom se zeptali, jestli jste spokojený s výsledkem přímé volby prezidenta?

Pan Valušek: Já jsem emotivní a rozumný člověk, jsem velmi zklamaný.

Myslíte si, že za tyto výsledky může i částečná nevzdělanost a neznalost informací některých lidí?

Pan Valušek: Nevzdělanost se nedá vytýkat, protože člověk může být nevzdělaný, ale jeho pocitová inteligence je vysoká a naopak. Tento národ si v sobě nese gen zapomínání a paměť tohoto národa je čára nad oceánem zapomnění. A tak jsme teď taky zapomněli jak vítězný kandidát lhal a jak účinně použil lež ke svému vítězství. Psychologicky ovládl a použil ty nejhrubší způsoby manipulace.

Jak byste srovnal společnost dříve a dnes, a to spíše z psychologického hlediska.

Pan Valušek :Tato otázka míří na hlubinu, je to velice vážná otázka. Protože v nás lidech byla v té době taková demarkační čára – tady jsme my a tam jsou oni. Totalitní režim je jednoduchý a lidé po něm možná touží podvědomě nebo vědomě, někteří velmi vědomě. Teď nám svoboda dává prostor a někdy je dost těžké orientovat se v mnohosti pravd a myšlenek – je to dřina nezabloudit.

Paní učitelka Valušková: Bylo mi 12 let když přišla okupace a já jsem si říkala, že tu něco nehraje, že to není možné. Četla jsem hodně v knihách…

Co vám za komunistů nejvíce vadilo, řešil jste to už v našem věku?

Pan Valušek: Musím říct, že jsem byl v obraze už od dětství. Jako dítě jsem seděl pod stolem a poslouchal rozhovory dospělých. Mluvili o financích, o tom jak se ztráceli lidi z okolí, o smrti Gottwalda. Věděl jsem, že je tam lež i pravda, svět byl černobílý. Dodnes to mám celé jako noční můru.

Paní učitelka Valušková: Já jsem byla ta hodná holčička, věřila jsem všechno paní učitelce. Doma se mi rodiče smáli, dělali si ze mě srandu. Věděli své. Pro mě byl v poznání zlomový rok 1968.

Proč jste emigroval a proč jste se nakonec vrátil?

Pan Valušek: Řeknu to klipovitě. Ohrožení a psychóza, má sounáležitost byla vysoká. Lidé měli strach. Po upálení Palacha na protest vyšla v Literárních novinách báseň: “… Jde slyšet drmolení červů popela a milióny lidí drží hubu…..“ Uvědomil jsem si, že tady nemohu zůstat. V národě, který se tak brzy zaprodal. Musím odejít na svobodu, proto jsem tedy emigroval do Německa, kde jsem mohl studovat. Ale nakonec jsem se vrátil, i když jsem věděl, že zde lidé drží hubu. Miloval jsem tuhle zemi. Psal jsem básně, také jsem věděl, že některé mé pocity a stavy nepůjde vyjádřit v jiném jazyce než mém rodném. Mrtvé jsou národy bez knih. Mrtvé jsou národy bez paměti. Studoval jsem bohosloví, kde jsem našel svůj azyl.

A jak vnímáte současnou dobu?

Pan Valušek: Netušili jsme, že kapitalistická společnost má ten dar zábavy odvádění pozornosti od hlubšího ponoru. Protože ponor bolí. Lidé vzpomínají na určité sociální jistoty, které za komunistů byly. Ale 50. léta byla opravdu krutá, to se koulely hlavy, koncentrační tábory a tak dále. Demokracie je opravdu velmi křehká věc, která se dá lehce zranit.

Možná by naše čtenáře také zajímalo jak jste se seznámili?

Pan Valušek: Tady v Olomouci byla galerie pod podloubím, kde byl založený ART club. Byla to galerie pod vedením lidí, kteří se v 70. letech zabývali kulturou a uměním, psali, fotili. Zavedli jsme tam také páteční večery poezie. Protože mnoho z nás psalo. Také se zde konaly výstavy lidí, kteří už nemohli oficiálně vystavovat a byli to zakázaní autoři.

Paní učitelka Valušková: Chodila jsem tam od začátku, ale byla jsem o hodně mladší. Byl to takový můj sen se tam dostat. A když jsem tam jednoho dne vstoupila, poznala jsem svého budoucího manžela.

Kateřina Šťastná a Andrej Machek