Články červen 2013

Londýn nám přinesl spoustu skvělých zážitků!

Už na podzim 2012 jsme plánovali cestu do Londýna. Díky paní učitelce Otavové, které dalo tohle plánování spoustu práce, se cesta do Londýna uskutečnila. 12. května přišel Den, na který se všichni účastnící zájezdu strašně těšili. Týden před odjezdem jsme měli plnou hlavu představ o autobusu, kterým pojedeme. Mysleli jsme, že to bude krásný, luxusní, dvoupatrový autobus. Ale nakonec jeli yčejným zájezdovým autobusem. Vyjeli jsme o půl jedenácté dopoledne. V autobuse jsme toho moc nenaspali. Hlavně z toho důvodu, že tam bylo málo místa a také někteří jedinci byli plní energie, a tak rušili ostatní. Naše cesty vedly přes Německo, Nizozemsko, Belgii a Francii, kde jsme se naložili na trajekt, který nás převezl do Spojeného království aneb Velké Británie. Trajekt jsme si představovali úplně jinak, než nakonec vypadal. Byla to luxusní plavba plná restaurací, obchodů a heren. „Je to takové velké nákupní centrum na moři“ řekl náš průvodce Petr. Plavba trajektem do Anglie trvala přibližně hodinu a půl. Celá plavba byla v pohodě, ale až se trajekt začal otáčet do přístavu, některým jedincům se udělalo velmi špatně, blé.

Fuuu, konečně jsme dorazili na druhý břeh! Sice všichni byli nadšení, že jsme v Anglii, ale ještě jsme museli vydržet dvě hodiny jízdy do centra Londýna. Už od rána na nás čekalo spoustu londýnských památek. I když většina účastníku vůbec nespala, přece jen nikdo neprotestoval.

Ten den byl nejdůležitější, protože jsme poznali spoustu nejznámějších památek z Londýna, mezi které patří Big Ben, Westminterský palác, Buckinghamský palác, Downing Street, Trafalrgarské náměstí atd. Ale nejvíce se nám líbilo Londýnské oko, kde jsme také zhlédli 4D kino o památkách Londýna. Všichni jsme se báli, protože 132 metrů je mega výška! Cesta okem trvala 35 minut, ale nám to připadalo jako pětiminutovka v matematice. Během dne jsme také navštívili Londýnské dopravní muzeum. Muzeum bylo velmi neobvyklé od ostatních, protože nám nikdo nezakazoval na nic nesahat. Mohli jsme také jít do autobusu a vyzkoušet si sedačku řidiče.

A teď to začalo! Nervozita stoupala. Chvilka napětí a bum! Průvodce začal volat jména, abychom se seznámili s našemi budoucími rodinami. Všichni chtěli bydlet u černošské rodiny a nakonec se to také většině splnilo. Z několika rodin byly pouze asi dvě rodiny bílé pleti. Jídlo bylo velmi zajímavé. Na konci zájezdu už všem lezly sendviče i ušima – bylo toho moc!

Asi jste všichni viděli Harryho Pottera, že? A my jsme měli možnost zhlédnout většinu míst, kde se Harry natáčel – Oxford. Většina se těšila do jídelny. Bohužel, očekávání bylo jiné než zkutečnost.

Jídelna byla o trochu větší než naše. Je nám líto, že nám nevyčarovali jídlo, protože jsme měli hlad.

Cesta zpět se nám zdála kratší než ta první. Všichni byli unavení z dlouhého a vyčerpávajícího chození, a tak skoro všichni v autobuse usnuli a spali skoro celou cestu. Nejvíce nás pobavil německý jazyk na benzínových pumpách. Všichni se probudili hned, jak jsme přejeli hranice mezi Německem a Českem. České dálnice pozná každý. Měli jsme štěstí, že se z toho nikdo nepozvracel. Házelo to s námi ze strany na stranu. Málem to z nás vytřepalo duši. Jsme rádi, že jsme to přežili.

Celkově to byl úžasný zážitek. Konečně jsme viděli Londýn na vlastní oči a nejen na obrázkách v počítači. Moc se nám tam líbilo a všichni bychom se tam rádi vrátili. We love London!

Hana Tománková, Michaela Mlčúchová, Nikola Konrádová

Nová tvář na škole: ,,Dobrý den, jmenuji se Mgr. Anna Zubatá“

Protože p. učitelka Zapletalová podstoupila operaci, bylo třeba za ni najít náhradníka na suplování, který by vedl matematiku a chemii.

První den, když jsme ji viděli (mluvím za 9.B) neprobíhal zrovna nejlépe, ale řekla bych že se vše alespoň trochu urovnalo a nepanuje napětí. Upřímně, žádnému člověkovi bych nezáviděla kdyby přišel do nové školy mezi nové lidi (a zrovna mezi deváťáky!) v poslední měsíc školy. Oceňuji její odvahu a trpělivost nás ještě připravit na střední školu, sice se nám už moc nechce učit, ale všichni dobře víme, že to je pro naše dobro.

Na závěr sem napíšu pár jejích oblíbených perliček:

,,Kolegové a kolegyně, zvedněte pacičky, jestli něčemu nerozumíte.“

,,Vy jste šikulka, pochvala!“

,,Plus mínus velký autobus to vyjde asi takhle…“

Za její vtipné poznámky v hodinách děkujeme 🙂

Rozloučení 9.A a 9.B s naší školou

Je to jako včera, co jsme nastupovali do první třídy s očekáváním, že se naučíme číst, psát a počítat. Většina z nás se znala už „od plínek“, takže nikdo se necítil osaměle. Navázali jsme ale i nová dětská přátelství, která přetrvávají až doteď. Na prvním stupni se nás ujala paní učitelka Jana Hrušková, které děkujeme za všechny znalosti, které nám předala a také za každý den, který zahájila naší oblíbenou písničkou ,,Není nutno“ kterou s ochotou hrála na kytaru, to díky ní z nás opadl strach ze školy a učení.

Prvním stupněm jsme prošli s lehkostí a čekal nás tvrdší oříšek – druhý stupeň, který nám zasadil malou ránu už na začátku – naše třída se rozdělila na 6.A a 6.B. Na začátku to bylo poměrně těžké vytvořit dobrý a stabilní kolektiv, neboť většina našich dobrých přátel se nacházela v druhé třídě. Za ty 3 roky jsme ale spojili v jeden celek, a to i přesto, že je v naší třídě hodně rozdílných povah a jedinečných osobností, u kterých se dají objevovat stále nové a nové kvality a vlastnosti.

Když jsme se rozdělili, probíhalo mezi námi určité napětí a také soutěživost (naštěstí ta zdravá!). Mělo to ale samozřejmě i výhodu – kdo jiný vám dokáže lépe nadiktovat otázky na test, než třída která test psala minulou hodinu?

Čas utíkal dál a už jsme se museli rozhodovat, na jakou střední školu půjdeme. Nebylo to lehké, někteří z nás se museli učit na přijímací zkoušky, nebo mít alespoň dostatečně dobrý průměr. Tvrdá práce ale přinesla sladké plody vítězství – každý z nás se dostal na střední školu, kterou si vybral, za což patří velký dík našim učitelům, kteří nás na vše pečlivě připravili.

V neposlední řadě patří poděkování našim třídním učitelům Mileně Zapletalové a Jiřímu Vymětalovi, kteří s námi i přes občasné neshody vydrželi a snažili se nám ve třídě udělat pěknou a přátelskou atmosféru. Vždy jsme k nim mohli mít plnou důvěru, za kterou nás odměnili svou pomocí. Chceme také poděkovat paní ředitelce za různá zpestření našeho studia, paním uklízečkám za čisté třídy, paním kuchařkám za dobré jídlo a panu školníkovi za napravování našich škod.

Teď už nás čeká cesta dál, to ale neznamená, že vše vypustíme z hlavy. Všichni budeme rádi vzpomínat na naše srazy na chodbách, utíkání k obchůdku se svačinami a na naše přátelství, ale na jedno nezapomeneme určitě- to, co nás základní škola naučila, a to co nám dala do života. Tato budova se svým živým duchem pro nás byla naší druhou matkou. Za našich devět let děkujeme, a tímto se s vámi loučíme!

Barbora Bayerová